O dalším FTFku v Tatrách (a nejen o něm)

Kdyby si moje kamarádka Lenka nezvrtla kotník, tak by možná tahle keška čekala na FTF až do jara, ale to je trochu krkolomný vstup do příběhu, tak tedy od začátku.

Prodloužený říjnový víkend byl už někdy od jara v našem nabitém (fluktuujícím) kalendáři zamluven Broumovsku, obyčejné, téměř nekačerské návštěvě. Ale pak přišla okolnost z první věty a musel se narychlo hledat nový plán, protože přece nebudeme sedět doma – na tom jsme se stonefishem jednohlasně shodli. Možností se protočilo mnoho, ale ve všech se aspoň jedním slovem objevily Tatry a nová T5. O podrobnosti jsem se příliš nestarala, jelikož jsem byla z jara zvyklá na to, že tatranské skály jsou teritoriem „pro chlapy“, zatímco mě čeká procházka po magistrále, při troše štěstí a dobrého výchozího bodu i nějaký ten vrchol jištěný řetězem. Ale situace se razantně změnila dvě hodiny po plánovaném odjezdu, kdy si Kryshtof rozmyslel svou účast, a stonefishovi zůstali na krku dva nelezci – já a JuchHunt (který se mimochodem na cestu do Tater těšil poprvé v životě). Ale stonefish se tím nenechal rozhodit a se slovy: „To prostě nějak vylezete,“ jsme čtyři hodiny po plánovaném odjezdu, tj. těsně po 22 hodině, vyrazili směr Poprad a už ve tři ráno jsme spokojeně ulehli mezi smrčky za parkovištěm v Kežmarské Biele Vodě.

Ráno, když jsme zkontrolovali karimatky od pokladů ukrytých v houští, nastal trochu zmatek kolem změny času – nějak se nám ta hodina navíc v noci ztratila a nechtělo se nám věřit, že je vážně sedm, tedy původních osm, i když hlídač parkoviště už pobíhal kolem aut a obral nás o deset euro.
Celý příspěvek