O dalším FTFku v Tatrách (a nejen o něm)

Kdyby si moje kamarádka Lenka nezvrtla kotník, tak by možná tahle keška čekala na FTF až do jara, ale to je trochu krkolomný vstup do příběhu, tak tedy od začátku.

Prodloužený říjnový víkend byl už někdy od jara v našem nabitém (fluktuujícím) kalendáři zamluven Broumovsku, obyčejné, téměř nekačerské návštěvě. Ale pak přišla okolnost z první věty a musel se narychlo hledat nový plán, protože přece nebudeme sedět doma – na tom jsme se stonefishem jednohlasně shodli. Možností se protočilo mnoho, ale ve všech se aspoň jedním slovem objevily Tatry a nová T5. O podrobnosti jsem se příliš nestarala, jelikož jsem byla z jara zvyklá na to, že tatranské skály jsou teritoriem „pro chlapy“, zatímco mě čeká procházka po magistrále, při troše štěstí a dobrého výchozího bodu i nějaký ten vrchol jištěný řetězem. Ale situace se razantně změnila dvě hodiny po plánovaném odjezdu, kdy si Kryshtof rozmyslel svou účast, a stonefishovi zůstali na krku dva nelezci – já a JuchHunt (který se mimochodem na cestu do Tater těšil poprvé v životě). Ale stonefish se tím nenechal rozhodit a se slovy: „To prostě nějak vylezete,“ jsme čtyři hodiny po plánovaném odjezdu, tj. těsně po 22 hodině, vyrazili směr Poprad a už ve tři ráno jsme spokojeně ulehli mezi smrčky za parkovištěm v Kežmarské Biele Vodě.

Ráno, když jsme zkontrolovali karimatky od pokladů ukrytých v houští, nastal trochu zmatek kolem změny času – nějak se nám ta hodina navíc v noci ztratila a nechtělo se nám věřit, že je vážně sedm, tedy původních osm, i když hlídač parkoviště už pobíhal kolem aut a obral nás o deset euro.

Cesta k zelenému plesu uběhla rychle, na chatě jsme se ubytovali na Velkém kumbáli, do kterého vedla dvířka jak do hobití nory, a vyrazili pod skálu.

Tam jsme po chvilce váhání našli správnou cestu, stonefish vybalil z batohu tuny železa a lan a pro jistotu nám připomněl, k čemu co slouží. Stěna mi připadala docela přijatelná, sluníčko pálilo jako v létě, takže bylo vedro i v tričku, a vůbec se na první pohled zdálo, že se ještě dá zachránit iluze pohodové dovolené.

Neptala jsem se proto znovu, co to znamená pětkové lezení, a dívala se, jak stonefish bez váhání postupuje nahoru.

Moje vystoupení už bylo malinko křečovitější, ale do „prvního výškového tábora“ jsem dolezla bez větší psychické újmy, stejně tak JuchHunt.

Naše zkouška ohněm a pak ledem nás ale čekala právě teď. Stonefish se vydal přes převisek nahoru a za chvilku nám zmizel z dohledu a ještě o chvilku později i z doslechu. Pro turisty courající se dole po značce jsme si tak připravili vtipné divadlo, kdy jsme na úzké římse, přichycení ke skále na smyci jako na vodítku, střídavě křičeli nahoru, střídavě seděli a sledovali postupující večer.

„To je v pohodě,“ řekl JuchHunt a díval se na hranici stínu dole v kosodřevině. „Než to sem dojde, to je tak hodina… a pak než slunce zapadne, než se setmí, to je času.“

Během tří minut zmizel za Lomnickým štítem poslední paprsek a nám došlo, že ráno bylo opravdu těch nových sedm a že tmu můžeme čekat dřív, než by se nám líbilo.

V tu chvíli se nám konečně povedlo navázat spojení se stonefishem, který nahoře zápasil první s hledáním místa na zajištění a pak s dobíráním pomyslného lezce – tedy mě, když měl pocit, že ve větru slyší kladnou odpověď na „Můžeš lézt.“ (Já jsem dole samozřejmě poctivě jistila ;-))

Po tomhle nedorozumění jsem tedy vyrazila na převisek a tam udělala další divadlo pro dole stojící (naštěstí nečesky a neslovensky mluvící) lezce. Můj slovník se totiž občas ve vypjatých situacích – jako třeba když se zasekne preska – mění v ne úplně hodný křehké dívky, jak jsem jednou byla nazvána (DaflenM, děkuji ;-)).

Další části už naštěstí byly lehčí, i když první pohled na některé pasáže trochu vyděsil a podlomil moje a JuchHuntovo už dost podlomené odhodlání. Ale stonefish si stál samozřejmě za svým, protože „když už jsme tak vysoko…“ A tak jsme s posledním denním zábleskem našli i „Knihovníka“ (i když černobíle vytištěný fotohint se na skále neukázal jako úplně nejlepší volba) a v něm neposkvrněný logbook.

Mé druhé FTF. S tou skalkou nad Bečvou v Rožnově se to ale srovnává těžko :-).

Když jsme tam ve stále studenějším větru seděli a čekali, až stonefish vrátí keš na místo a ukáže nám, jak se leze dolů, vzpomněla jsem si na Kazbek a na průvodce Levana, který zkušeně, s cigaretou v ruce a větrem ošlehanou tváří, říkal, že na vrcholu se nikdy negratuluje k úspěchu, že na to je čas u čači (čti: gruzínká pálenka) v základním táboře.

Náš základní tábor – chata pri Zelenom plese – svítil notný kus pod náma a my vytahovali z batohu čelovky, abychom všem, co vyjdou od piva ven na záchod, přichystali další krásnou podívanou.

Slaňovat do tmy má ale svoji výhodu, hlavně pro ty, co nemají rádi výšky. A tak se cesta dolů obešla bez větších dramat. Ani jsem neměla nutkání pateticky líbat zem.

Na chatě jsme padli bez večeře a konečně dospali naši ztracenou hodinu i ty další čtyři, o které se zpozdil odjezd.


Pondělí mělo být ve znamení odpočinkové vycházky, kterou jsme si s JuchHuntem přislíbili v krizi na stěně. Ale to by nebyl stonefish, aby něco takového připustil, protože „když už tu jsme…“ Takže našim dalším cílem se stala Jastarbia veža, poeticky nazývaná „penis nad Zeleným plesom“. Jestli má tento tvar, posuďte z fotky, ale co každopádně musíte uznat je, že vypadá hustě! A ano, i tím jsem se nechala ukecat, že si pak budu moct říct: „Tam nahoře jsem byla“. Samozřejmě mi pomohlo taky ujištění, že se leze z druhé strany.

Ale v tomhle případě děkuji stonefishovi, že mě přesvědčil, protože to byla nádhera. Lezení po ostrém hřebínku, kde ale nehrozily žádné převisy (a taky na nás nikdo moc neviděl ;-)), úžasné výhledy a slunce, které se prodralo skrz mraky…

Akorát čas se zase ukrajoval rychleji, než by se nám líbilo (když jsme se navíc zdrželi epizodkou s lanem – vždycky se dobře dívejte, když si po pauze nahazujete batoh a vyrážíte dál, že jste nic nezapomněli; občas nějaká drobnost zůstane na zemi a může docela zásadně chybět… Nicméně JuchHunt se určitě rád rozcvičil před lezením seběhnutím a vyběhnutím těch dvou set výškových metrů…).

Odlovili jsme keš, zapózovali na vrcholu a šli „choďákem“ dolů. Čekala nás totiž ještě jedna keška, protože, ano, když už jsme tady… a je tu i Jahňací štít. Tentokrát ale přesně podle mých původních představ – značka, řetězy, kamzíci, poetické výhledy, západ slunce a vrcholové křupky.

 

K chatě jsme došli tradičně po tmě, do Rožnova napsali kamarádům, co čekali na JuchHuntovo auto a odvoz do Ostravy, že střízlivý odhad odjezdu je v půl jedenácté, pobrali si věci a mazali dolů.
Po cestě jsme se ještě stavili na další T5 – Lietajúci mostik, kterou stonefish odlovil během pěti minut. Trochu nás ale zdrželo vaření večeře – tradičních fazolí, vychutnaných na příjezdové cestě k hotelu Borová Sihoť. Z našeho střízlivého odhadu se tak stal odhad dosti ožralý a do Ostravy jsme dojeli ve dvě hodiny ráno. Ale kdo by měl po takovémhle energií nabitém víkendu problém vstát na sedmou do práce, že ano?

Odkaz na kešku: GC4MACR

 

4 komentáře u “O dalším FTFku v Tatrách (a nejen o něm)

  1. Pěkný článek, díky za něj!
    A Rosťo, připrav se, že si to dáš se mnou ještě jednou 😉

Komentáře nejsou povoleny.