Po stopách Nagela

Původní plán byl úplně jiný, v sobotu výlet na kole a v neděli na event do jeskyně u Holštejna v Moravském krasu. Protože jsou ale nejlepší akce ty, které se nejméně plánují, rozhodli jsme se s muffinkou, že náš víkend úplně překopeme. Do Moravského krasu je nám líto jet jenom na jeden den na otočku a tak jsme začali hledat nějaké zajímavé kešky, které bychom navštívili. Při prohlížení jedné earthky jsme objevili, že v místních jeskyních existuje i něco víc než jen klasické prohlídky.
prokousáváme se do nitra jeskyně

Původní plán byl úplně jiný, v sobotu výlet na kole a v neděli na event do jeskyně u Holštejna v Moravském krasu. Protože jsou ale nejlepší akce ty, které se nejméně plánují, rozhodli jsme se s muffinkou, že náš víkend úplně překopeme. Do Moravského krasu je nám líto jet jenom na jeden den na otočku a tak jsme začali hledat nějaké zajímavé kešky, které bychom navštívili. Při prohlížení jedné earthky jsme objevili, že v místních jeskyních existuje i něco víc než jen klasické prohlídky.

Ve Sloupsko-Šošůvských jeskyních je od loňského léta k mání zážitková trasa Po stopách Nagela, pojmenovaná po jednom z objevitelů zdejších jeskyní, výjimečná v tom, že návštěvníkům ukáže i místa, kam se běžný turista nedostane. Prohlídka totiž vede i do spodních pater jeskyně, kde už nejsou turistické chodníky, jde se korytem potoka, překonávají balvany a další překážky, prostě dává ochutnat trochu toho speleologického chleba. Následoval tedy rychlý telefonát do Sloupu, paní sice trochu brblala, že je to na poslední chvíli, ale místo se pro nás nakonec v jedné ze dvou skupin, které se každý den vydají do útrob jeskyně, naštěstí našlo.
V sobotu před desátou už stepujeme před pokladnou u jeskyní a podle pár lidí, kteří jsou v holínkách a maskáčích, poznáváme další „účastníky zájezdu.“ Na prohlídku je totiž nutné přijít v oblečení, které si můžete zničit a doporučuje se obuv co nejvíce odolná proti vodě, ideálně gumáky. Jediné, co vyfasujeme erárního, jsou helmy s čelovkami, pár z nás chrániče na kolena a samozřejmě průvodce. Ty pro jistotu rovnou dva 🙂
Po krátkém úvodu před jeskyní, vyplněného stručným popisem historie vzniku jeskyní, už směřuje naše skupina vstříc vstupní bráně. Průvodce odemyká a my vstupujeme dovnitř. Míjíme zdejší modelku, jak říkají kostře jeskynní medvědice, dřívějšího obyvatele těchto jeskyní. Čelovky jsou zatím k ničemu, postupujeme po standardní prohlídkové trase až po do sálu s pamětní plaketou Dr. Jindřicha Wankela a jeho vnuka prof. Karla Absolona, dvou objevitelů, na jejichž jména narazíte v Moravském krasu doslova na každém rohu. Ze sálu padá dolů do sedmdesátimetrové hloubky Stupňovitá propast, místo, kudy se do spodních pater dostávali i první objevitelé jeskyní. Tam už konečně opouštíme bezpečí osvětleného návštěvnického okruhu a začneme klesat po 135ti schodech, části bývalého Absolonova Macošského žebři (dvanáctimetrovém zbytku původního žebříku, po kterém se dalo sestoupit na dno Macochy z dolního můstku) a zajištěných serpentinách do sedmdesátimetrové hloubky spodního patra. Dole už začíná to pravé dobrodružství. I když máme vybavení úplně jiné úrovně než dávní objevitelé, přesto je to pro nás stejně vzrušující jako pro ně.

Zdejší modelka - kostra jeskynní medvědice

Procházíme nejdříve řečištěm na západ proti proudu Sloupského potoka, který se se propadá z prostotu před jeskyněmi. Tento potok se pak dále v systému jeskyní spojuje s Bílá voda a tvoří známou Punkvu, ponornou říčku známou především tím, že protéká Macochou. Tedy proti proudu… V noci pršelo a tak jsme čekali, že se budeme brodit divokou bystřinou, ale jdeme zatím pouze suchým korytem. Průvodci nám sice čas od času ukazují, kam až všude dosahuje na jaře a po vydatných deštích hladina vody, my ale máme na vodu smůlu (nebo štěstí? 😀 ). Alespoň můžeme zkoumat minerály v řečišti – vápenec, drahanský kulm, opadaný sintr atd. Přichází také první adrenalinovější úsek trasy, kdy musíme překonat klouzavou dolinku, k čemuž nám dopomáhají instalovaná fixní lana. I přesto zde jedna slečna z naší skupiny dobývá pomyslné FTFko, když si přisedne do bahna. Ironií osudu je tato slečna suverénně nejsvětleji oblečená. V bahnitém prostoru se ale musíme pohybovat opatrně, při neopatrnosti je totiž možné sklouznout do malých prohlubní kolem cesty, odkud by se dostávalo jen velmi obtížně. Kromě pár malých netopýrů – vrápenců, které jsme viděli po cestě, tady v bahně potkáváme i poněkud nečekané obyvatele – žížaly, kterým ve zdejším bahně prý moc dobře daří.

Hurá dolů

Na rozcestí na konci západního řečiště, kam dojdeme po pár minutách, se dělíme na dvě skupiny. My jdeme prozkoumat slepou Kulmovou chodbu, kde se profil postupně snižuje, až jsme nucení jít po kolenou. Muffinka ocenila chrániče na kolena, na mě se nedostalo, takže jsem si to užil hezky po svých 🙂 Chodba po chvilce stoupá, takže plazení je příjemnější, kousek před koncem je větší prostor, kde se všichni vejdeme a můžeme se otočit. Dolů z kopce to jde po prdeli skoro samo a rozdíl v čistotě našich overalů v porovnání se světle oblečenou slečnou se zcela vymazává. Na rozcestí se měníme s druhou půlkou a vyrážíme k Chodbě jezírek. Cesta je opět dobrodružná a žádá po nás trochu plazení, ale za chvilku jsme u jezírka, ke kterému se můžeme díky žebříku přiblížit. Hladina je dneska vysoko a nemůžeme sestoupit ze žebříku na zem, podle průvodce je tam opravdu hluboko, takže se jenom ze žebříku vykláníme co to dá, abychom dohlédli co nejdále, ale chodba pokračuje zatáčkou, takže zase vzápětí míříme zpět. Opět všichni společně se od rozcestí vracíme zpátky na dno Stupňovité propasti.

Permoník   prokousáváme se do nitra jeskyně   scházení k hladině v chodbě jezírek

Po cestě se ještě zastavíme v Nagelově propasti – ze shora slyšíme skupinu na prohlídkové trase a tak zkoušíme volat ahoooj do devadesátimetrové výšky propasti, ale žádnou zpětnou vazbu nedostáváme a tak se vydáváme se prozkoumávat druhou část jeskyně. Postupujeme dále po proudu Sloupského potoka, voda konečně divoce hučí. Jednou z odboček se dostáváme do přítokového sifonu. Ano, do sifonu, a protože vody není zase tak moc, máme možnost si ho dle libosti prozkoumat. Jsme odvážní, ale jenom po horní okraj gumáků, nechce se nám jít v mokrém. Vracíme se a pokračujeme dál východném řečištěm. Strop se místy snižuje, takže občas jde do potoka ruka, občas koleno, občas všechno 🙂 Do holínek se dostává voda a začíná to v nich pěkně čvachtat. To je dobře, že jsme se v sifonu nenamočili 😀 Na konci této větve jeskyně nastává opravdový vrchol prohlídky – Wankelovo jezírko, které je zároveň odtokovým sifonem jeskyně. Průvodce nám dodává odvahu, ať se jdeme podívat ještě trochu dál, voda postupně stoupá, nad holínky, nad kolena, po pás, nad pupek, nad prsa… 🙂 Tentokrát máme štěstí, vody je opravdu dost. Chvilku to studí, ale rychle to přejde. Stojíme po prsa ve vodě asi deset minut, všichni se samozřejmě musíme vyfotit, aby nám to doma věřili. Všímáme si, že je s námi jenom jeden průvodce a je nám hned jasné proč. Ten druhý si totiž tuhle koupel užije s odpolední skupinou.

začíná to čvachtat :-)   ve Wankelově jezírku   ve Wankelově jezírku

Když jsme se prodírali potokem směrem k Wankelově jezírku, muffinka našla mezi kameny nějakou kost. Občas se sem z povrchu dostanou různé odpadky, takže jsem tomu nepřikládal velký význam, ale průvodci potvrzují, že jde o kosti jeskynního medvěda, staré několik desítek tisíc let. Jeden z průvodců nachází opodál i kus čelisti, ale zdá se, že z toho nemá takovou radost jako my, v jeskyni a okolí se totiž našlo několik stovek podstatně zachovalejších a hlavně celých medvědích koster, takže naše nálezy necháváme v chodbě pro další výpravy nebo pro potok, který je časem možná odplaví. Na místě je taky krásná sintrová skořápka zvaná baldachýn, se kterou se také všichni fotíme. Povinnou součástí jeskynních prohlídek bývá i absolutní tma, takže ani my nejsme i tento zážitek ochuzeni. Prý kdo první rozsvítí čelovku je srab. To ale průvodci asi nečekali, že naše skupina je plná tvrďáků a po pár minutách v černočerné tmě rozsvěcuje jeden z nich sám.

plazíme se od Wankelova jezírka   muffinka se svými nálezy   rubick a muffinka

Vracíme se do Stupňovité propasti, kde překonáváme znovu serpentiny, žebřík i schody a za chvilku už jsme po třech hodinách v podzemí znovu na denním světle. Zmáčení skoro až po hlavu se stáváme objektem zájmu ostatních turistů. Připadáme si v tu chvíli jako nějaké celebrity, na které všichni zírají.
Prohlídka Po stopách Nagela opravdu stála za to a doporučil bych ji každému, kdo je alespoň trochu dobrodružněji naladěn. Sice jsme na naší trase nepotkali symbol Sloupsko-Šošůvských jeskyní – krápník „svícen,“ ale užili jsme si spoustu legrace. Pro nás s muffinkou to byla třetí podobná prohlídka po Rudickém propadání a Jaskyni mŕtvych netopierov v Nízkých Tatrách. Každá z těch jeskyní je trochu jiná a něčím zajímavá. Jedno je ale jisté – Nagel je v této sestavě suverénně nejmokřejší.

mokří ale spokojení :-D

2 komentáře u “Po stopách Nagela

  1. Díky za tip na zajímavý výlet!
    Rudické propadání jsme kdysi absolvovali, o Jaskyni mŕtvych netopierov jsem slyšel. Podobný způsob prohlídky je nabízen i v Krásnohorské jaskyni, http://www.svssk.sk/
    Píšeš, že vody bylo až nad prsa, overaly tedy byly nepromokavé? Bo já bych to jinak nedal, určitě by mne trefil šlak…

  2. Tak ono nebylo nutné do té vody lézt… 😀 Byla to slepá větev, kde šli jen ti, co chtěli, v rámci zbytku prohlídky jsme museli brodit tak po pás.
    Co se overalů týče, to si zajišťoval každý sám.

Komentáře nejsou povoleny.