O jednom FTFku v Tatrách

Jsem jedním z těch, kdo sleduje logy na keškách a publikace nových krabiček. Samozřejmě ale jen v určité oblasti. Ta oblast ale není v Ostravě nebo někde poblíž mého bydliště, pro mě jsou tou oblastí Tatry. Velehory, které mají jen zlomek rozlohy Alp nebo jiných podobných pohoří a o kterých se proto říká, že jsou nejmenšími velehorami na světě. Je prostě třeba si vždycky najít nějaké to své nej 😀



Tatry a obecně se dá říct i skoro všechna slovenská pohoří nás lákají svou skalnatostí, kterou u nás, přestože leží naše malé zemičky tak blízko u sebe, prostě v takovém rozsahu nenajdeme. A už vůbec ne v našem cípu moravskoslezském. Stejně tak působí slovenské hory podstatně divočeji a nespoutaněji. Nemají v každém údolí asfaltovou cestu, která vede k chatičkám, kde se jezdí rekreovat na víkend rodinky z města, jako je tomu v Beskydech.

Do Tater se rádi vydáváme na krásné turistické stezky, ale také na náročnější lezecké kešky. Když tedy pípla 12.11.2012 tradička Velka Dracia hlava 2.254,5m.n.m, putovala ihned do watchlistu. Podle počasí bylo jasné, že ji jen tak někdo neodloví, protože brzy po publikaci zasypal vrcholky Tater sníh. Se stonefishem a pe3ckem jsme se po březnovém revírnicko-důchodcovském eventu shodli na tom, že budeme sledovat počasí a až nastane den D, vyrazíme. Ale ten den nějak ne a ne přijít… 😀 Počasí si stále dělalo, co chtělo a na volné víkendy bylo s železnou pravidelností hnusně a ještě k tomu většinou i trochu přisypalo sněhu. Tak se tedy stalo, že zvoleným termínem byl až svátek 8.5. Upekli jsme plán, že vyrazíme o den dřív po práci a přespíme na chatě u Popradského plesa a že s sebou vezmeme i muffinku a stonefishovu Lucku, my chlapi si zajdeme pro keš a holky si udělají nějaký svůj vlastní výlet.

Večer na chatě, kde jsme byli skoro úplně sami, byl poněkud komický. Stonefish vytáhl připravené vytištěné cesty z průvodce. Nějak se mi to ale nezdálo, protože cca před dvěma lety jsme s muffinkou šli možná 50 metrů od kešky, když jsme Dračím sedlem sestupovali z Vysoké (viz náš log). To, co jsem si pamatoval, se nějak neslučovalo s těmi mnohadélkovými lezeckými cestami, které měl připravené Rosťa. Po chvíli bádání jsme přišli na to, kde je zakopaný pes. Ono totiž Dračia Hlava není Dračí štít, že…:-D No což, ještě že jsem měl s sebou starého dobrého Kroutila, horolezeckého průvodce ze sedmdesátých let. V kombinaci s internetem jsme se shodli, kam a jak polezeme, s čímž se už mnohem lépe usínalo :-D.

Ráno jsme se, po snídani z vlastních zdrojů (protože restaurace vzhledem k počtu ubytovaných nepremávala) rozloučili s holkami a vyrazili nahoru. Na Dračiu Hlavu nevede žádná turistická trasa, takže přístup na ni je jen pro členy horolezeckých spolků nebo skupiny s průvodcem. Kdo by to chtěl zariskovat bez průkazu, musí si uvědomit, že i když není Dračia Hlava tak exponovaný vrchol jako třeba Gerlach, který si průvodci a ochranáři dobře hlídají, vzhledem k blízkosti Vysoké, která je velmi oblíbeným cílem horolezců, je možné potkat kontrolu i tady a případně odejít s pokutou. My ale průkazky máme, takže můžeme bez obav stoupat a zdolávat výškové metry. Je docela teplo a v údolí leží ještě hodně sněhu, takže jdeme spíš potokem než cestou, občas trochu po sněhu, jindy pěkně korytem ve vodě. Letos se mi zdá, že ty Tatry nějak povyrostly, nebo jsem možná ztloustl, nebo možná obojí, posunuju se pomalu a jistě nahoru, ale dře to… Sedmdesátimetrové lano a další části výbavy v batohu jdou na zádech brzo cítit. Jak se tak šinu nahoru, tak ve sněhu nacházím starý foťák, nějaký čtyřmegapixelový Olympus, kdo ví, jak dlouho už tady leží a jestli náhodou nenajdeme někde i jeho majitele… 😀

 

 

 

 

 

 

 

Po desáté hodině se dostáváme do Dračieho sedla s výškou přes 2200 metrů. Ke kešce už to máme jen nějakých 50 délkových a 40 výškových metrů. Po krátké pauze se pouštíme nalehko do lezení, většinou volným stylem bez jištění, protože skála jde krásně a bezpečně lézt. Není tu ani sníh, ten už stihlo sluníčko dávno rozpustit. S jištěním překonáváme malý, asi třímetrový stupeň a pak stoupáme pod vlastní vrcholek. Tady nastupuje stonefish a pomocí friendů dojišťuje finální spáro-komínek. Za ním vyhopsá Petr a nakonec i já. Je 11, stojíme na vrcholu 2254,5 metru vysoké Velké Dračie Hlavy a s napětím otevíráme kešku, kterou mimochodem nebyl vůbec problém nahoře najít. A za pár vteřin už můžeme jásat – jsme první! 😀 Užíváme si výhledy, pohledy na okolní štíty, místy zahalené černými mraky a užíváme si vrcholové pivko.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Protože ale není času nazbyt, brzy už slaňujeme dolů, máme před sebou ještě Vysokou . V sedle jsme zpátky co by dup a hned nastupujeme směr Vysoká. Je to kousek, takže ukrajujeme výškové i délkové metry docela rychle, i moje ranní krize už pominula, takže se docela kluků držím. Vystupujeme centrálním žlabem, který odděluje oba vrcholy Vysoké. Dvojvrcholek Vysoké se díky svému typickému tvaru stal jednou z dominant tatranského panoramatu. Žlab je celý vysněžený s trochou firnu, tvrdé horní skořápky. Pe3cek jako prvochodec postupuje jako robocop a strojovým tempem vykopává do sněhu stupy. Žlab je sice docela strmý, ale dá se bez problémů lézt bez jištění. V jeho vrcholové partii jsou jako pomocné jištění kramle, které tu zbyly jako pozůstatek z doby, kdy na vrchol vedla turistická cesta. Dnes sem, stejně jako na Dračiu Hlavu, turisté už nesmí. Spodní úsek kolem kramlí je nepříjemně zledovatělý, takže ho přelézáme s největší opatrností. Ani ne za hodinku od začátku cesty ze sedla jsme na vrcholu. Tady to pro mě, na rozdíl od stonefishe a pe3cka, není premiéra, už jsme tu s muffinkou byli na STFku v listopadu 2011. Tehdy jsem nemohl kešku nahoře najít a oblézal kde co, tentokrát už kluky naviguju rychle k cíli. Překvapením pro nás je, že letos zatím není nikdo zapsaný ani v logbooku ani ve vrcholové knize, což mi přijde dost zvláštní, nechce se mi věřit, že bychom byli letos nahoře úplně první.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bylo jen krátce po poledni, tak chlapci začali rozvíjet plán, že bychom ještě stihli Rysy, vždyť je to jen pochoďák a to nejhorší už máme přece za sebou. Cestu jsem si z před dvou let docela pamatoval, i když jsme ji šli obráceně. Cesta s muffinkou byla tehdy ale bez sněhu, takže byly vidět cestičky a občas kamenní mužici, tentokrát ale bylo všechno zasněžené, vůbec nešly vidět skalní žebra a orientace tak nebyla úplně jednoduchá. Měl jsem s sebou v GPS naštěstí starý tracklog, kterého jsme se zkoušeli držet, no někdy to šlo lépe, někdy hůře a občas jsme se o kus odchýlili. Když jsme scházeli z Vysoké s muffinkou, urval se pár metrů pod námi obrovský ledopád a s obrovským hlukem se rozbíjel o stěny žlabu. Nevím, jestli bychom se měli kam schovat, kdybychom byli pod ním. Tentokrát jsme měli zážitek z jiného soudku – asi dvě nebo tři minuty za námi spadla menší kamenná lavina. To jsem zvědavý, co nám tahle oblast nachystá příště…

 

 

 

 

 

 

 

Traverz směrem na Kohútik, odkud se schází do sedla Váhy pod Rysmi byl kvůli špatnému terénu hodně zdlouhavý. A to nejlepší na nás teprve čekalo. Z Kohútiku stezka padá strmě dolů a pro lepší schůdnost jsou tu proto instalovány řetězy a kramle. Dnes nám ale nepomohly, byly pod sněhem a ledem, takže jsme museli skoro kolmý úsek scházet jen velmi obezřetně a pomalu. Pak ještě následoval malý traverz do sedla Váhy, u kterého si ještě Rosťa odlovil kešku a pe3cek našel ve sněhu zapíchnuté turistické teleskopické hole a kde jsme se shodli, že cesta z Vysoké až sem nám zabrala tolik času, že Rysy nejsme schopni rozumně stihnout. Domluvili jsme se tedy na návratu kolem chaty pod Rysmi a dál už po turistické značce zpátky až na Popradské pleso. Celý výstup nám zabral přes deset hodin, já nalezl 1 kešku, Petr 2 a Rosťa 3. Ale za tu námahu a zážitky to určitě stálo.

A co holky? Během naší expedice stačily dojít od Popradského plesa přes sedlo pod Ostrvou a Sliezsky Dom až do Smokovce, cestou prošly bez zájmu kolem několika kešek, protože ji celou prokecaly :-D, my je vyzvedli unavené, ale spokojené a mohli jsme tedy všichni vyrazit na cestu domů. Už v tu chvíli jsme se ale těšili, kdy se do Tater znovu podíváme. Rozdělaných projektů tam máme ještě několik 😉

Odkazy na keškyhttp://coord.info/GC416YA, http://coord.info/GC37142, http://coord.info/GC35GN5, http://coord.info/GC1EMY9

Autoři fotek a videípe3cek, stonefish.cz

 

11 komentářů u “O jednom FTFku v Tatrách

  1. Pár poznámek – na Vysokou nikdy značená trasa nevedla!!! Na klasických výstupových trasách jak na Vysokou, tak na Dračiu hlavu je horolezecký průkaz v letním období (od 20.3.) jen pro okrasu, tam se smí jen v doprovodu oprávněné osoby (horský vůdce). Po schválení nového návštěvního pořádku ale bude moci na Vysokou přes Kohútik jít kdokoli bez omezení…

      • Předpokládáš správně:). Ono když dělám něco vyloženě nelegálního, tak se tím aspoň veřejně nechlubím. Všechny kešky na turisticky neznačených vrcholech v Tatrách (nyní existujících) je max. II. UIAA, tam je ti horolezecký průkaz tudíž k ničemu…

  2. Ok tak to jsi jednal správně. Abych tuhle diskuzi ukončil (doufám) tak si laskavě uvědom že Dračiu hlavu jsme lezli ve vrcholové partii tak na obtížností IV, možná IV+ a Vysoká v těch zimních podmínkách taky minimálně za 3 vydala. Vím, že vždy víš vše nejlépe a taky přesně víš, kudy jsme lezli 🙂 ale opravdu jsi zcela mimo…

    • Pavle, ukončím to jednou radou – prostuduj si např. Puškáše + si pročti návštěvný poriadok TANAP-u, pak možná uznáš svou lež!

  3. Pěkně napsáno, Pavle, a vidím, že i znalci, co dokáží výkon ocenit, se najdou, žeano.

  4. Honzo, chces mi rict, ze napr. na Pysny stit vede pesinka do UIAA II? To nemluvim radeji ani o Draci hlave! Ver mi, ze par kesi na vrcholech v Tatrach jsou v lezeckem terenu IV i vys!

    Onu Vysokou co jsme lezli v zimnim terenu ( zimni a letni teren je dan aktualnimi podminkami, ne stanovenym datem ) byla bez problemu za III – IV. Samozrejme jsme vsichni cleny ČHS, kdy se v techto mistech, v lezeckem terenu muzes pohybovat.

  5. Rosťo, v návštěvním pořádku TANAP-u je zimní období definováno natvrdo od 21.12 do 20.3., vy jste tam lezli v květnu, tudíž z hlediska NP TANAP-u se nejedná o zimní období, i kdyby byly 2 m sněhu – postrádá to logiku, ale je to tak.. Vysoká ze Štrbiny Vysoké kolem těch kramlí je dle Puškáše I. UIAA. Velká Dračia hlava z Dračieho sedla II.-III.UIAA, případně IV, UIAA. Takže Dračiu hlavu byste možná uhádali, ale tu Vysokou opravdu ne, protože se nejedná o sestupovou cestu z Dračie hlavy ani omylem. Ad Pyšný štít – dle Puškáše (nejen dle něj) je tam hned několik cest obížnosti I.-II.UIAA, ale samozřejmě jsou tam i těžší. Bacha při studování Puškáše, skutečný Pyšný štít je v Puškášovi veden jako Laštovičia veža, Pyšný štít dle Puškáše je ve skutečnosti Malý Pyšný štít.

  6. Tak Puškáč je v dnešní době již archaický kousek…. Asi tak, zelení v této době jsou v těchto místech minimálně. Vůdcům práci neberu, Ti nade mnou mávnou rukou a Horská kteroukoliv dobu lezce akceptuje. Nechtěl jsem to vytahovat, ale jako Instruktor ČHS si můžu kluky vzít pod sebe na jakýkoliv vrchol v Tatrách. Stále se musí brát v potaz, že nejde brát doslovně co je na papíře… Když budu lézt kotlem , v květnu, kdy už není zimní období a je tam led a sníh. Obtížnost je II – III tak hold ta obtížnost tam je i-když papírově to je jinak. Taky nikde neříkám, že jsme šli klasickou sestupovou cestou. Nelezeme těmi nejjednoduššími cestami!!! Tak je zbytečné uvádět ty nižší obtížnosti.

    Osobně raději jezdím na Kavkaz, kde nemáš omezeno nic! Klidně si běháš po travertinech mezi krávami nebo si lezeš jakoukoliv obtížnost. Neznám lezce který by dodržel všechny pravidla stanovené TANAPem. Kluci jdou zalozit, né tam běhat po kytičkách, které jsou ještě pod sněhem. A na to, že tam projdou 3 lidi týdně, ani zvěř nikterak nerušíš. Problém je v tom, že někteří ochranáři by nejraději zavřeli vše a lidi nikam nepouštěli….

  7. Honziku, Honziku, tak jsem te na geo……..cz chvalila, jak jsi se zklidnil a uz opet vystrkujes ruzky? 😀
    Nechas toho? 😀

  8. Hezký článek i ta diskuse,.
    Kdyby to Honza nerozvířil tak se tu nedozvím spoustu zajímavých informací 🙂

Komentáře nejsou povoleny.